Láska. Co to vůbec je? Je to cit. Cit, kterým se vážeme k nějaké osobě.Ať už k muži či ženě, je to jedno. I já sem tento cit poznala. Jednou v létě. Tehdy jsem byla ještě malá čtrnáctiletá puberťačka a milovala sem koně nade vše. Sháněla jsem vhodný jezdecký klub. Jednou jsem ho po dlouhém hledání konečně našla. Chodila jsem tam s kamarádkou, ale ta kvůli nedostatku času přestala na koně chodit. Ale vraťme se do doby, kdy ještě čas měla.

Markéta a já jsme šly ze školy rovnou do stáje. Staraly jsme se o společného školního koně jménem Ronald, zkráceně Ron. Byl to osmiletý valášek, zvláště vhodný pro začátečníky, jako jsme byly my. Naučily jsme se klusat, cválat, potom jsme dokonce začaly nacvičovat i stehnový sed a připravovaly jsme se na naše první skoky. Ale jednoho dne mi Markéta oznámila, že se s maminkou stěhují, a že nemá čas na dojíždění ke koním. Obrečela jsem to. Uplynulo půl roku a Rona prodali nějakému kupci z Prahy. I Ronův odchod jsem obrečela. Naštěstí mám moc hodné a chápající rodiče, kteří nemají hluboko do kapsy a hned mi k narozeninám koupili krásného černého hřebce. Byl to skoro čistokrevný holštýnský kůň a já si ho hned oblíbila. Nechali jsme ho ustájit v klubu, kam jsem chodila. U Galiada, jak jsem pojmenovala mého koně, jsem trávila veškerý svůj volný čas. Jméno dostal podle válečníka Galiada v mé oblíbené knize od jednoho nejmenovaného Francouze. Galiad byl velice bujarý kůň, ale přesto velice hodný.Naučil mě spoustu věcí včetně skákání a pomohl mi v situacích, kdy jsem byla úplně na dně.Stali se z nás nejlepší kamarádi a při parkurových soutěžích jsme byli obávaný tým.

Jednou v létě přišel do klubu nový kluk. Dlouhé tmavé vlasy měl svázané do ohonu a modrozelené oči mu svítily zvědavostí. Nevšímala jsem si ho a dál jsem čistila Galiada. Asi po půl hodině ke mně přišla vedoucí klubu a za ní ten nový kluk. Dozvěděla jsem se, že chlapec je o něco starší než já, je to synovec vedoucí a rád by mi pomohl s Galiadem. Nemohla jsem říct nic jiného, než že souhlasím. Kluk se mi představil jako Theodor. To jméno se mi líbilo a vrylo se mi do paměti. Theo se uměl kolem koní ohánět a moc mi pomohl s Galiadem. Jednou jsem si uvědomila, že je to pro mne už víc než jenom kamarád pomáhající mi při práci. V duchu jsem zahnala myšlenku, jak spolu jedeme na koni. Svěřila jsem se s tím Galiadovi, jenom o něm jsem věděla, že to neprozradí. Kamarádky jsem neměla a rodiče byli příliš zaměstnaní, než aby naslouchali problémům své dcery.

Asi po třech měsících, kdy mi Theo pomáhal s Galiadem, přibyl do stáje nový hřebec. Byl grošovaný a velice pěkný. Šla jsem se zeptat, co je to za koně. Vedoucí mi řekla, že Theovi rodiče koupili nového hřebce. Jmenuje se Runcán a je to čistokrevný Trakénský kůň. Vrátila jsem se do stáje a tam na mě čekal Theo, který čistil Duncanovi kopyta. Letmo jsem ho pozdravila a zdrceně šla čistit Galiada. Theo se mě zeptal, jestli s ním nechci jet na vyjížďku. Přijala jsem. Nasedlala jsem svého hřebce a nasedla. Theo se vyhoupl na Duncana a vyrazili jsme. Klusali jsme k lesu a mlčeli. Nevěděla jsem, co mám říct. Byla jsem zdrcená, že mi Theo už nebude pomáhat s Galiadem. Teď už má svého koně. Duncana. Theo si to očividně myslel taky a chtěl mně utěšit pohledem. Byl to kamarád a utěšování je kamarádova povinnost. Projeli jsme cvalem les a vyjeli na rozsáhlou louku.Tam jsme zastavili a sesedli z koní. Lehli jsme si vedle sebe do trávy. Galiad s Duncanem se poklidně popásali opodál. Theo se ke mně přiblížil. Věděla jsem, co teď udělá. Políbí mě. Něžně mě políbí.Čekala jsem to a dočkala jsem se. Po chvíli váhání mě dlouze a něžně políbil. Byl odvážný. Chlapec, který umí jezdit na koni a není u kamarádů moc oblíbený. Tak jsem si představovala svého kluka. Theo jím byl. Milovala jsem ho stejně jako Galiada, tátu, mámu a bráchu. Leželi jsme tam tak v trávě strašně dlouho.Po chvíli se začalo šírat a my se zvedli a nasedli na koně. Odjeli jsme do stáje.Od té doby spolu chodíme všude, akorát školu máme každý jinde. Theo je mi věrným přítelem a miluji ho. Galiad s tím souhlasí.

Jednou po vyjížďce mně moje jezdkyně, když vtom vtrhl do dveří pes.My koně (Dáša,Derrick, já Filip,Doris,Mery of key,Serniko a Sindibád s Liškou) jsme se polekali, a plašili jsme se.Naštěstí moje jezdkyně byla hodná a brzy mne uklidnila.Ale já i Iveta, jsme zaslechli poděšené zařehtání a dutou ránu.Jeden chlapec vykřikl, a utíkal ven z boxu, noha oteklá jak čert.Začal jsem se znova bát a dal jsem uši dozadu a kousl Ivetu do paže.
Vhrkly jí do očí slzy a vyšla opatrně z boxu.Stájí se šířil neklid. Brzy všicni jezdci od a po zet sešli u sedlárny,která je před mým boxem, takže jsem všechno viděl. Pokousané a potrhané děti se vzájemně utěšovaly a tišily. Majitel stáje vlétl dovnitř jako vítr.Přímo běsnil, a odvedl všechny k sobě domů.Ke mě do boxu vešla malá holčička která si myslela že jsem hodný hřebec, a pohladila mě.Mi se to nelíbilo a tak jsem ustoupil, a nechtě jí šlápl na nohu a ona se strašlivě rozeřvala.Vyděsil sem se a vyhodil zadními a kopl tu holku do hrudi a ona ještě stihla utéct.Já jsem ve svém boxu řádil jako smyslů zbavený, a aby toho nebylo dost, pánův hafan kousl dívku do nohy.Majitel doslova běsnil, protože mu tam přestalo chodit mnoho dětí a ta malá holčička byla převezena do lidské ordinace (nemocnice).
Ty děti které sem ještě chodily, majitel vyhodil. Svou dogu zbil a pak zabil. Já bych radši kdyby mě taky zabil, protože: Vešel ke mboxu, a vyvedl mne ven, nasedlal, nauzdil a nasedl.
Měl jsem takové divné tušení.Vzápětí železo v hubě začalo ošklivě táhnout.Bolelo to.Pak pán sesedl a řekl:To si zasloužíš.A pak nasedl a udidlo me nutilo mít hlavu vsoko tak, aby jsem neviděl na cestu. Pán mě naváděl na překážku ale já ji neviděl. Prostě jsem skočil a slyšel jsem pád pána a výkřik.Já sám jsem dopadl na zem, a kolem mě lítalo dřevo z překážky.Kopyto na levé zadní noze jsem měl úúplně rozřtříštěné!!!!!!!Bolest jakou neznáte.A pak pán řekl nesnáším tě potvoro a začal mě kopat.A pak.........Vytáhl pušku.Mě opravdu vytryskly z očí slzy.Pak zazněl výstřel, a já věděl žě je po mém krásném živ.......................

Dobrý den, mám úvahu o očích koníka. Vždycky mě zajímaly oči lidí, psů, koček či malinkých zvířátek žijících volně v přírodě. Ale pochopila jsem, že oči koní jsou oči v kterých člověk vidí nejvíce. Kůň a jeho oči-podle očí se pozná člověk, podle očí se pozná i kůň. A věřte nebo ne, kůň správně vychovaný, dobře opečovávaný, milující svého majitele má oči jiskřivé. Plné touhy po něčem co chce. A majitel ví, že to něco to co koník chce s ním může dokázat. Ty očička mu dodají odvahu! Znám kobylku haflinga. Byla také dobře opečovávaná, měla strašně ráda děti, ale ne svého majitele, moc se o ní nestaral. Teď si jí vzal majitel k sobě. Naše haflingerka má ta svá očka smutnější než člověk, který se o ní předtím staral. Věděla co chtěla, bylo to v těch očích...ale teď oči nejiskří, neví co chce, protože ani nemá jistotu jestli něco dokáže. Na vyjížďky, na které se dříve tak těšila už nejezdí tak jistě jako předtím, protože jde jenom v kroku. Skákala překážky a bavilo jí to. Moc! Každého člověka naučila koňařině. Nejdřív krok...pak klus...cval...a nakonec překážky. Když jí někdo čistil sama mu ukozovala co dělá ten človíček špatně a bedlivě ho pozorovala. Teď už taková není. Když se vrací koně z projížďky smutně na ně kouká. Když jezdím na jízdárně v klusu uteče někam, kde na nás nevidí. Vždyť to vypadá, že už bude jen pro hodinové procházky v chodu a občas si s nějakým zkušenějším začátečníkem i zakluše, ale na překážky už to asi nikdy nebude! Je z toho smutná, ale musí pracovat. Jejímu majiteli by mělo být divné, že z jiskřivých očí se staly najednou oči smutné a klidné. Ale nezajímá ho to, i když mu to pořád někdo říká ,Proč máte tak smutnou kobylku?' Neodpoví, jen si pro sebe zamumlá - co je tomu člověku do toho? Ale koníkovi je opravdu smutno.

Nevím proč jsem byl právě tam.Jedno,ale vím jistě,chtěl jsem zpět,zpět domů s maminkou jsem se ani pořádně nepoznal a už jsem byl tam,tam v té malé ohavné stáji.
Co jediné si nyní z věku hříběte pamatuji je jen toto a ukrutná bolest,kterou mi způsoboval ten obrovský,černý bič.Nenarazil jsem na milující lidi,to je mi jasné od začátku mého pobytu tady.Žrádla jsem ve žlabu nenašel nikdy přes moc a volného pohybu jsem si taky moc neužil.A když už tak jen s železem v hubě a s zátěží na hřbetě.Musel jsem skákat přes ohromné překážky a za chyby jsem byl bit.A prý budu bit,když to tady pokazím,ale sám nevím co nemám pokazit.Vím jen to,že pokazit to nesmím,protože mě za to čeká smrt,zlá,na jatkách.
Au,bolí to,když se mi zarývají ty ostré předměty do kůže z obou stran mého těla.Pomalu docházím až do těsného prosteru.Mám strach.Velký strach,nechci zemřít.
Dveře se otevírají a ostré předměty mě nemilosrdně bodly.Vybíhám ven z těsného prostoru do rozlehlé,ohraničené plochy.Jsem zmatený,jsem tady poprvé a nikde smilování.Au,už zase ta bolest.Ale co to?Překážka,tu znám,přes tu jsem už trénoval skoky! Železo se mi v tu chvíli ohavně zarylo do úst a nemilosrdně mě donutilo,mít hlavu úplně zdviženou.Bolí to a nemohu si změřit překážku.Nemůžu nic vnímat.Pomoc,prosím.
Nevím co dělat a tak skočím do neznáma.Cítím tupý náraz a pád mého jezdce.Neodvažuji se přemýšlet.A druhá bolest,ale tentokrát mnohem větší a silnější,pronikavější a ukrutná.Cítím jak dopadám na zem a kolem mě dopadá ještě několik kavalet. Pomalu otevírám oči,ale nemá to cenu,bolest mi nedovolí nic dělat. Vím,že nastal můj konec.Slyším asi poslední věc,nabití a výstřel...

Tento příběh je bohužel krátký, i když se toho odehrálo hodně. Chtěla bych vyprávět o příběhu jednoho koníka, hřebce se jménem AŠÁNEK. Poznala jsem ho minulý rok o velkých prázdninách a rozhodně toho nelituji, i když pro něj to bylo osudné setkání, ale ne kvůli mně.
Tento mladý bujný a nezkrotný, i když chápavý hřebec byl ustájen kousek ode mne znala jsem tu vesnici a jezdila jsem tam s kámošema na vyjížďky s kobylama. Neměla jsem ponětí, že tam jsou vůbec nějací koníci, nikdy jsem je neviděla. Bylo to asi proto, že jejich majitel je měl ustájené v nějakém chlívě, neměl pro tyto koníky ani ohradu, kde by se mohli proběhnout. Měl tam už jednou zmíněného pětiletého hřebečka a postarší kobylku.
Prý pouštěl Ašana ven jedenkrát týdně což pro něj rozhodně nebylo postačující, byl to mladý nepřiježděný hřebec, sice prý na něm jezdili, snažili se, dokonce ho i chtěli učit tahat, ale on se toho bál?
Můj ? bratranec? dá se říct ( i když už mi tak ani nepříjde) tohoto koníka koupil, znám tyhle vesnický obchody, člověk zajde do hospody, pokecá si se známejma, pak nastane taky téma kdo má jakýho koně, chlap co vlastnil Ašana se ho chtěl asi zbavit, neměl na něho čas a bůhví co ještě. Tak ho bratranec, dá se říct, že v podnapilém stavu koupil?vůbec ho neznal, ale proč ne, koník nebyl drahý.
Čekala jsem u výběhu, kde bylo přes léto puštěno naše malé stádečko. Když ho přivezli na vozejku, jen jsem se na něho podívala bylo mi ho líto, koník měl potrhanou hřívu, kopyta snad kováře v životě neviděla, zadní nohy se mu kroutily podle toho jak mu rostla kopýtka. Byl vystrašenej a díval se kolem sebe vykulenýma očima, co se s ním vlastně děje. Když ho pustili z vozíku rozběhl se k hřebci, který ho už cítil na dálku a netrpělivě čekal až ho vypustíme. Koník se rozeběhl ladným a pyšným klusem s hlavou vysoko vztyčenou k ostatním. Pošťuchoval se se starším hřebcem Lukášem. Už na první pohled jsem věděla jak je zvláštní, běhal mi z něho mráz po zádech, každý jeho pohyb sem pozorovala s nadšením, on měl však mnohem lepší zábavu poznával se s ostatníma, i když ti z něho nebyli moc nadšení.
Další den ráno jsme šli za koňma do výběhu. Všechny překvapilo jak reagoval Ašan vystartoval po nás jakoby jsme byli nějací vetřelci?no jo znal nás od včerejška. Ale tohle bylo moc, všichni si o něm udělali nehezkej obrázek, jen já si říkala to ho přejde až si zvykne. Ještě ten den byl odveden do stáje, kde byl uvázán a stál tam dost dlouho. Chodila jsem za nim a přinášela mu různé dobrůtky. Jak jsem ho tak pozorovala, ty jeho do modra zbarvené oči viděla jsem v nich bolest a strach, kterou mu tam mohl dát pouze člověk, měl na duši šrám. Krčil se v koutě, stačilo jen zvýšit hlas pozvednout na něj ruku či něco jinýho. Měl strach z lidí a já mu chtěla dokázat že všichni nejsou takoví?Brávala jsem ho na prostranstvi okolo chlíva a pouštěla ho aby se proběhl, ani moc neběhal spíš pozoroval, do běhu jsem ho musela nutit. Napásl se trávy pak přišel a jakoby mi říkal mě to už stačí můžeme jít. Jen já jsem ho brávala ven z chlíva a můj brácha. Ašánek nám začínal věřit, jediný co jsem nesměli bylo na něj vztáhnout ruku?přiznávám,že párkrát taky jednu schytal. Měl ve zvyku kousat a to jsem si od něho nenechala líbit, taky občas nechtěl ustoupit a jakmile jsem zvýšila hlas bylo to horší, on jakoby se chtěl schovat do žlabu. Pak jsem přišla na to,že po zlém to s tímhle koníkem opravdu nepůjde. Nesměla jsem ho uhodit ani zvednout ruku a ani hlas zvýšit, pak se cítil dobře a v bezpečí.
Když mě a bráchu už znal vzali jsme ho na pole na vyjížďku byla jsem na něho moc zvědavá co bude dělat, ale nedělal nic. Kdejaká kobyla dělala větši hovadiny než on, házel hlavou párkrát se i postavil, ze začátku ve cvalu i vykopával, po chvíli se ale zklidnil a hodnějšího koně nebylo. Byl perfektně ovladatelnej a pohodlnej zároveň. Jen se nesměl vystrašit, člověk musel bejt klidnej a vyrovnanej a Ašan byl potom taky. Vyjížďky s ním byly nejlepší jaký jsem kdy zažila, tak temperamentní, citlivej a chápavej koník byl jako sen, aspoň pro mě byl. Básnila jsem o něm a těšila se na další vyjížďku.
Bratranec nevěděl co s ním bude dělat, rozhodoval se že ho prodá a nebo?.zabije. O tom sem já nechtěla ani slyšet, ale on pořád říkal co s ním jinak? Já mu zas říkala proč si ho teda kupoval? Abys ho mohl sežrat? Tak ho radši někomu prodej!!! Tahle otázka se řešila neustále. Když se pak na zimu zavírali ostatní koně, měla jsem ho dát do ohrady samotnýho, ale neudělala jsem to byly mrazy?nechala jsem ho ve chlívě s ostatníma.
Pak přišel nějakej chlap, že si chce půjčit hřebce na připuštění, měl na výběr ze třech, ale vybral si Ašana?ten po něm už vykopával ve chlívě, byl asi trochu vožralej. Strejda řek tak mu ho nauždi, byl tak neklidnej řikala sem to není dobrej nápad ať si půjčí Cipíska nebo Lukáše, ale ne! Vyvedla jsem Ašana podržela ho tomu chlapovi on na něj nasedl a odjel.
Za dva dny možná ani ne, mi bylo řečeno, že Ašan toho chlápka nakopl a narazil mu kyčel nebo co. Nedivila jsem se bůhví co s ním vyváděl, tu kobylku sice skočil, ale chlap skončil na Bulovce.
Tak ho dovezli zpátky mrazy se nějak střídali se sluníčkem, a tak dali Ašánka do ohrady samotnýho. Byla jsem za nim, byla to hrůza co jsem viděla?kůň byl odřený koutky měl roztrhaný do masa, přišel ke mně já ho pohladila dala mu jablko po tvářích mi tekly slzy?říkala jsem si co to s ním proboha dělal idiot! Ta práce, kterou sem si s nim dala byla v trapu, mohla jsem začít znova, úplně od začátku!
A zase se přemejšlelo co s ním, bratranec pořád nevěděl strejdovi se taky líbil říkal bylo by ho škoda.ale nikdo netušil co s ním udělají
Ale dlouho sám v ohradě nebyl, Sára kobylka zrovna šla ke koni, s Ašanem se k sobě úžasně hodily, tvořily krásnej pár. A tak jsme ji dovedli do ohrady i s jejím skoro půlročním hříbátkem. Chvíli trvalo než si Sára dala říct :), protože bylo ještě pořád teplo byly tam spolu asi měsíc, Ašánek měl snad tisíc možností jí skočit a já jsem svědkem aspoň některejch :)
Ašan mi pak už dovolil jít i do ohrady k němu, už po mě nevystartoval jako předtím, měl přede mnou respekt a já zas před ním. On věděl co si ke mně dovolit smí a co ne a i já věděla co můžu a co ne. Do ohrady jsem si chodila prostě už suveréně věděla jsem, že se mi nic nestane. Ašánek ke mně vždycky přiběhl aby zjistil jestli to jsem opravdu já čuchnul si ke mně a odběhl za Sárou, byl jak její ocas, hlídal si jí. Ale to snad dělá každej hřebec a on nebyl výjimkou.
Když zase začaly mrazy koně se zavřeli zase do chlíva, napadl sníh a já jsem ho vzala ven, nejdřív jsem ho samosebou vyčistila, taky se přiznávám, že jsem mu ustříhla pramen hřívy abych po něm něco měla na památku řekla jsem si, jestli ho prodají.nauždila jsem ho a šli jsem naše první překážka, teda spíš ta jeho byl vchod vystrčil hlavu zafrkal koukal těma svýma kukadlama na sních, který byl všude kam dohlídl. Tak se na mě nevěřícně podíval jakoby říkal: To si ze mě děláš srandu nebo co? Do toho studenýho bílýho já nejdu. Ale nakonec stejně šel a dokonce se mu to i líbilo, zaklusali jsme zacválali vyblbli se spolu a jeli oba spokojeně domu, sluníčko už zapadalo tak co nám zbývalo.
Když jsem přijela další týden ostatní skládali seno a já sem se jim tam nechtěla motat :). Tak jsem Ašánka zase vyčistila nauždila a vyvedla. Nesl se vedle mě jako by byl bůh předváděl se dokonce se i vzepjal a já měla tu možnost vidět jak je velikej. Bratranec říkal kdyby ti něco dělal tak ho pusť, ale já si v duchu říkala co by mi mohl ON udělat jen si hrál?když jsem nasedla a vyrazili jsem do polí, který nadevše miloval. Sice už nebyly pokryty sněhem ale byly příjemně měkký.No jo vyváděl zase ty svoje lumpárny se mnou na hřbetě řechtal teda jestli se tomu dá tak říct ten skřehot to bylo spíš takový skřípání.
Domů jsme se vraceli jak já tak i on absolutně spokojení, hrdě vykračoval vpřed i když se zalekl velkého hejna havranů, které jsme potkali. Nesl mě na svém hřbetě jemně, jakoby jsme oba letěli. Byli jsme skoro už doma když nás dva ostatní viděli, cítila jsem se tak hrdě i s ním. On se choval moc vychovaně jakoby se takový už narodil, všem přecházel zrak a já na něho byla pyšná jako nikdy dřív:)
Zavedla jsem ho bratranec mi pomohl mu vysprchovat kopyta pak jsem ho uvázala, vždycky když jsem prošla podíval se na mě těma očima a říkal DĚKUJI dávala jsem mu dobroty co jsem u sebe měla, ten den byl tak hodný. Bratranec zase přemýšlel co s ním říkal že neví a že byl teď jak beránek říkala jsem si teď jsme na ně na všechny udělali dojem bude to dobrý.
To sem však netušila co se stane za týden nemohla jsem přijet a zrovna se nám narodilo hříbě, taky mi bylo řečeno že Ašánka prodali měla jsem divný tušení předchozí noc se mi zdál tak podivnej sen zrovna o něm, že jsem se vzbudila celá spocená.Za pár dní jsem ale psala kámošovi kam teda prodali Ašánka? On mi napsal kdo mi to řekl? A já se ptala dál, tak co je s ním??? Řekl že už ho nic nebude trápit, pak mi to došlo..oni mi lhali!!! Všichni. Zabili ho vrazi! Já měla nějaké tušení, ale nechtěla jsem tomu věřit. Vždyť mi přece minulý víkend říkal, že ho nechce zabít. Ptala jsem se sama sebe PROČ? Ale odpovědi jsem se nedočkala. Ostatní dny jsem byla jak tělo bez duše spát jsem nemohla celý noci i dny jsem probrečela, říkala jsem si to je jen noční můra ráno se vzbudím a bude po všem. Ale rána byla ještě horší dusila jsem se v sobě samé slzy mi tekly už z ničeho nic,prostě pořád bez přestání, moje tvář nezůstala chvíli suchá.:(
Měla jsem i horečku máma si myslela, že jsem nemocná..taky že jo ale jinak než obvykle! Když jsem pak jela o víkendu tam.jak se mi cesta krátila bylo to čím dál horší jak se vzdáleností na mě všechno to padalo znova a znova.
Když jsem pak šla svou cestou do chlíva nevěděla jsem se zda se těšit na hříbě nebo brečet.šla jsem pomalu a vystrašeně se koukala kolem dokola jestli něco neuvidím ani sama nevím co jsem vlastně hledala ale našla jsem.na bílém sněhu ležel pramen z jeho hřívy a o kus dál další srdce se mi sevřelo a začali mi téct slzy...pak, tam o kus dál před vchodem, v tom bílém sněhu ve kterém jsem s ním cválala tak nespoutaně a volně, v tom sněhu který byl bílý... byl, ale už není! Sníh před vchodem byl zbarven rudě. Rudě po jeho krvi.stála jsem tam.dýchat jsem nemohla, tekly mi slzy a v ruce jsem pevně držela pramen z jeho černé hřívy.nevím jak dlouho sem tam stála, přemýšlela jsem o tom že se otočím a půjdu domů, ale nemohla jsem vešla jsem dovnitř podívala jsem se tam.tam, kde stával on, nikdo tam nebyl. AŠAN už mě nepozdravil očima, jak měl ve zvyku, ty jeho oči už se nezablýskaly ve tmě.nevztyčil hlavu a nepodíval se na mě, už prostě není.šeptla jsem.
Podívala jsem se na hříbátko, je to kobylka ta my zvedla náladu aspoň trošku.přišla ke mně šťouchla do mě a odcupitala k mámě Šla jsem do zadu na skříni vysel řemen na kterým byl uvázán i jeho ohlávka.nemohla jsem přestat brečet.v hlavě se mi honily vzpomínky jak dobré tak ty špatné, když jenom pomyslím na to že Ašánka někdo rozporcoval (že to tak musim říct) a že ho někdo sní,bylo mi zle.ze všech těch co mu sebrali život. Copak člověk neumí nic jiného než brát životy zvířatům co se nemůžou bránit? Copak byl Ašánek nějaký býk na výkrm? To NEBYL a nikdy neměl být!
Nemohla jsem se podívat do očí těm co mu tohle udělali v hlavě se mi honily představy a ještě se tam honí jak ho naposled vyvedli ven a tam mu vrazili kudlu do srdce.proč jsem tam nebyla abych se za něj postavila??? PROČ??? Proč ho nikdo nezachránil? Copak ho nikdo neměl rád jen já?
Psala jsem inzeráty po všech čertech snažila se mu najít nového majitele, věděla jsem, že budoucnost u nás (respektive mýho strýce) není jistá! Ale nikdy se NIKDO neozval.proč se nikdo neozval? Ašan byl sice zvláštní a velice citlivej koník, ale on dokázal milovat mě jako člověka i když mu jiní ubližovali. miloval by i někoho kdo by mu poskytl tu šanci žít dál, ale to se nestalo a dávám si to za vinu, že jsem se málo snažila a že jsem tam nebyla abych ho zachránila.
Zbylo mi po něm pár fotek a pramen z hřívy co jsem mu ještě já odstříhla, kdyby ho náhodou prodali...
TOHLE PÍŠI NA PAMÁTKU TOHO,KOHO JSEM MILOVALA A NAVŽDY BUDU I KDYŽ UŽ NEBUDE SE MNOU LIDSKÁ RUKA MU VZALA ŽIVOT A JÁ JI ZNALA TO MĚ MRZÍ.
V JEHO OČÍCH NEBYLO ZLO BYLY TAM JEN BOLEST A STRACH, KTERÉ MU TAM DAL SÁM ČLOVĚK A PAK HO ZA TO POTRESTAL, LIDI BY MĚLI VĚDĚT ŽE KONĚ SI STVOŘÍ PODLE TOHO JAK SE K NĚMU BUDOU UŽ OD MALIČKA CHOVAT.
JÁ VÍM ŽE MĚ MĚL AŠÁNEK MOC RÁD DÁVAL TO NA JEVO bude v mém srdci navěky spát, ale on sám se bude volně prohánět na věčných pastvinách. Teď už je volný navždy...
Snad se spolu jednoho dne setkáme a hluboko v mém srdci doufám, že to hříbě, které snad splodil se Sárou bude stejné jako on...

Už je to 4 měsíce a já v sobě pořád dusím tu nevyčíslitelnou bolest a nenávist k těm co mi byli blízcí, cítím se pořád tak bezmocná jako tehdy, nedokážu nikomu věřit a vtípky na Ašánkovu adresu vracím těm, kteří, mi tím ubližují, s kamenou tváří a se srdcem z betonu.... změnila jsem se ale nezanevřela jsem na koně nýbrž na lidi (jsou horší zvířata než opravdová "zvířata

Leckde slýcháte: "Ach, prodali mi mého miláčka" nebo "Můj miláček už u nás nemohl být"… Člověka to zamrzí, pokud je ta dotyčná osoba, která danou větu vyslovila, váš přítel, ale opravdu si jeho bolest uvědomíte, až když sami ztratíte zvíře, které je vám blízké. I mě potkal den, kdy jsem se se svým koňským miláčkem musela rozloučit a věřte, bez slz se to neobešlo. Slz a nářků bylo mnoho a mnoho. Musela jsem se totiž rozloučit s Nikem. Niko, fjordský valášek, byl posledního tři čtvrtě roku mým největším potěšením ve stájích Štětice.
Dostával ode mě největší porce suchého chleba, drbání, laskání a chvály. Měla jsem ráda jeho sladké oždibování a funění. Byl mým zlatíčkem, bochánkem, miláčkem, šmudlíkem, prdelkou, fešákem, roztomilým plyšákem i vrbou, které jsem mohla šeptat svá tajemství, trápení, radosti i problémy.
O Nikouškovo odvozu jsem se dozvěděla dva dny předem. V duchu jsem všechny proklínala a nechtěla se s nikým bavit a jen se litovat. Myslela jsem, jak to bez Nika už prostě nezvládnu, že Niko byl ten pravý kůň pro mě a že už nebudu schopna sednout na některého koně, aniž bych ho nemusela srovnávat s Nikem. Ale teď, když už je to týden, co je pryč, si uvědomuji, že se na své víkendy u štětických koní těším stejně jako dříve. Snad s jistým tísněním u srdíčka, které se však pozvolna mění v krásné vzpomínky na projížďky, skákání, blbnutí a závody s tebou.
Proč tedy i teď, když tohle píšu, brečím? Protože mé vzpomínky jsou stále moc živé, a proto prosím všechny ze Štětic: "Dejte mi chvilku času a uvidíte, že zase budu taková jako dřív. Teď, když jsem si zase našla koníčka, který je tak dobrý jako Niko, to snad nebude dlouho trvat :o) "

PS pro Nika : "Nikoušku, stále píši všem ve třídě na obaly od sešitů, že tě mám ráda a i když se na obzoru objevil zřejmě Niko číslo II., nemusíš se bát, že na TEBE zapomenu !!! "

Určitě to znáte... koně milujete, párkrát jste se vozili na ponclovi a máte přečteny snad všechny knihy o koních => to by bylo tak všechno.
Ale nedala jsem si pokoj a snažila se najít dobrou stáj... nebo alespoň něco, kde se naučím jezdit (no, tak se to ani nedá říct).
Moje začátky byly o prázdninách, -chodila jsem tam snad každej den, ale platila si jen hodiny, takže k intenzivnímu kontaktu s koňmi nedošlo =( kde jsem byla jen na jízdárně, obvykle na lonžce. Tady jsem poprvé klusala a cválala - na lonži =), a pobídky mi taky něco říkaly...
Druhá stáj, kterou jsem navštěvovala byla v hroznééém stavu =(! Majitel tu stáj neviděl tak rok, ti co měli ustájenýho koně platili 1500 kč na měsíc a v ceně bylo zahrnuto akorát to, že tam ty koně stáli... vše si museli platit sami (voda, krmení, oprava boxů...) A to mě ještě vozoli na svých koních a peníze bral majitel... snažili se... jednou mi řekli, co je to uzdečka a jaký má části, jak se kůň čistí atd... ale čistila jsem jen párkrát a byla jsem tam jen jednou týdně a to ne vždy, jelikož oni tam věčně nebyli
Má současná stáj je ta nej!!! Hned první hodinu jsem jela na svou první vyjíždku a zjistila jsem, že mám vážné nedostatky... Naučili mě zde snad všemu, co bych u koní měla potřebovat. Teď se jen těším na své první plavení.....
Moje pocity z jízdy: nejraději cválám (po rozlehlých loukách), to prostě miluju!, pak skoky!!! ale v přírodě, jízdárna sice neuškodí, ale terén je nejleší, pak mě taky baví vedení koně, taky jsem zkoušela skákat s koněm přes překážky (super, dokud mi neskočil na nohu)...a drbání koníků za ušima =)
Tak papa loučím se s vámi

Jednou se stal ve stájí smutný příběh.Tehdy to byl otřesný zážitek pro všechny.lidé měli ve stájích nádhernou černou kobylku,byla nejvyšší ze všech koní, co tam byli. Nenašli byste na ní jedinou část, která by nebyla černá. Kobylka byla březí, takže se pak spíš už nechávala v klidu. Hřebec s kterým byla připuštěná, byl také černý a na čele měl bílou hvězdičku.Všichni si mysleli, že hříbě bude krásné, ale příroda chtěla jinak.
Jednoho dne, kdy měla kobyla asi 2 týdny před porodem, přišli členové stájí, ale ve stáji zavládla smutná nálada. Kobyla dostala koliku a za nedlouho přijel veterinář. Ten řekl, že hříbě musí ven císařským řezem, jenže šéf stájí nechtěl, protože se už dlouho topí v dluzích. Veterinář píchl kobyle uklidňovací prostředek a odešel.

Kobyla do rána umřele a sní i hříbě na které se všichni těšily. Lidé ze stájí byly smutní a dva dni pro ni brečeli.
Kobyla je ještě pořád v jejich mysli a nikdy na ni nezapomenou.