Miluji zvuk koňských kopyt,
a nesnáším když kůň má naposledy hlavu sklopit!

Kůň je to nejhezčí stvoření,
které je pro mne umění!

Hřebec, valach, kobylka,
stačí jenom chvilinka,
aby se štěstím naplnila sklenka.

No sámo že nesmím zapomenot na hříbě,
které umí potěšit,
jenomže smůla i zdivočit!

Však když příjde pod sedlo,
a do huby se mu vrazí udidlo,
tak se trošku zklidní to třeštidlo!

Závěr je jednoduchý jak blázen,
a to že se do koní zbázníš rázem!:-)

Ráno vstává v šest hodin, rychle běží ke koním.
Vykydá a nakrmí, na louce je prohání.
Celý život koním zasvětit chce, nebaví ji ve škole naslouchat matice.
Na hřbetě koně cítí se nejlépe, na jaře, na podzim, v zimě i v létě.
Trénovat koně-to je její sen, chce na nich jezdit celičký den.

Zahlédneš-li krásného černého koně,
jak cválá ve vonícím růžovém sadě,
svaly se mu napínaj,
a vítr proti němuž zafoukal.
Jeho hříva za ním vlaje,
a už vidí jen kus zeleného kraje.
Když si prohlédne zelenou krajinu,
a vidí tu krásnou travinu,
dostává chut,
na tento dobrý kus.
Když opatrně pysky ochutnává,
tak v hloubi duše se ozve ta krása,
vzpomínka na své kamarády,
kteří ho měli velmi rádi.
Byl tam velmi hodný pán,
a měl svoji stáj.
Vzpomínka se ozvala,
ale smutek pak už jen rozdala.
Ale v tom se najednou ve smutku zastaví,
a v dáli něco uvidí.
Krásná bílá klisna,
k němuž přicválala,
a ta jiskra v oku zahučela.
Ona to je hodná kráska,
a mezi nimi je ta láska

Koník cválá o sto šest,
nespadni,hochu,držím ti pěst.
Splašený kůnˇ- marná snaha,
nic na něho nepomáhá.
Přes potůčky,přes louže,
třmeny chytit nemůže.
Už si šlape do otěží,
ale kluk se pořád drží.
Když se blíží k potoku,
hoch se chystá ke skoku.
Síly už však postrádá,
těžce na zem dopadá.
Otřel si pot ledový,
s koněm od tedˇ nemluví.

V ohradě nesl se kůň,
oči měl hluboké jak tůň.
Dva plamínky plápolaly v nich
hrdost a nezkrotnost sršela z nich.
Pysky měl jemné jak samet,
však netekl z nich med...
Jako páv nesl se,ladnými pohyby,
lidi okouzlil,ani se nehnuli...
v tu chvíli řekli si:,,Ten koník za něco by stál."
Nikdo však netušil čeho se bál...
Já stála opodál se zrakem upřeným,
on přepaden pohledem mým zkoumavým,
přiklusal blíž,
jak kdyby říkal mi slyš!
Ke mě si nic nedovolíš...
V očích měl bolest a strach,
které mu někdo do duše vryl.
Zvykl si na to a takto žil.
Člověku nevěřil a když ho udeřil
všechno mu oplatil
kousnutí,kopanec..nic nebylo mu cizí,
na očích vidět bylo mu,že ho to mrzí.
Nikdo s ním nechtěl nic mít,
jen já chtěla s ním navěky být
Po čase pochopil,že ho mám ráda
a udělal ze mě svého kamaráda:)
Když vyhoupla jsem se poprvé na jeho hřbet,
točil se se mnou celičký svět...
Začínal se měnit
a člověku věřit.
Zlí lidé však nechtěli čas mu dát,
chtěli mu co nejdřív život brát...!
V tom z ničeho nic,
zasáhl mě do srdce šíp...
Přinesl s sebou pár špatných zpráv,
že Ašánek není tam...
tam kde býval dosud,
jaký je tedy jeho osud???
Lidé odporní a zlí,nalhávali mi,
že prý už ho prodali.
pak se někdo prořekl,
víckrát už to neřekl:,,Ašánek již nežije..."
prodali ho ....jen v mase...
Milovaný koníček,
měl na duši šrámeček
Proto se ho zbavili
a zemřít ho nechali.
Mocná ruka člověčí,
nedala mu šanci žít.
Nechci s lidmi promluvit
a už vůbec ne jim odpustit!
Můj milý Ašánku,
neboj se ničeho,
v nebi je místa MOC
...i když si měl ještě času dost...
Navždy budeš v mém srdci spát,
dobře vím,že měls mě rád...
Nikdo už ti neublíží,
můžeš žít,tam kde sis přál
..... na svých věčných pastvinách.....

Sen

Dusot kopyt slýchávám ve snu
a pak jen na postel váhavě klesnu...
Černý jak popel cválá tam kůň,
když najednou přeskočí hlubokou tůň.
Cítím jeho vůni, když blíží se ke mně,
pod jeho kopyty se otřásá země.
Náporem větru vlaje mu hříva,
a já jen cítím, jak na mě se dívá.
Bílá vločka září mu na čele,
jeho oči jsou hravé a veselé.
Je rychlý jak vítr na pláni,
hrdě a zběsile ke mně teď uhání.
Jeho zrychlený dech se jako ozvěna ozývá,
potom se na mě toužebně podívá...
Přeskočím ohradu a skočím mu na hřbet,
jen myšlenka že je to sen je můj jed.....

od Judity pro nej. kobylku Rejču

Kůň ze sna

Stál koník hnědavý, stál tu tak sám
nazpět se ohlíží: "Kde pána mám?"
Stál tu a nevěděl co dělat má
jeho vůle se nezdála zlá
Přišel až k nám, k našemu oknu
jen ruku natáhnout, hned se ho dotknu
Ruku jsem natáhla, tajila dech
teď nesmíš utéci na lesní mech
Koníček hnědavý hlavu svou sklání
a já mu šeptám svá tajná přání
Ke mně se naklonil a vesele ržál
na svůj měkký hřbet klidně mě vzal
Jen jsem ho pobídla v oblacích byl
tenhle sen se tak nádherně snil!

Dnes vstávat se mi nechce, chci ještě spát
za krásným hřebcem se znovu podívat
Otevřu oči a hledím k vám, šálí mne zrak?
Toho koně já znám!
Je krásně hnědý, ke mně se sklání
můj sen ožil tak znenadání.

Kůň

Kůň,to ušlechtilé zvíře,
jezdec na něj sedá ve víře,
že nic zlého neudělá,
ale běda,jemu běda,
jeho tělo skončí v díře.
Dlouhá hříva, ladné tělo,
avšak kopyto, jak dělo,
a když dělem dostanete,
tak se k zemi sesunete.
A kůň kluše a pak cválá,
jezdec šťasten na nás mává,
kůň si trochu poskočí
a jezdci není do řeči,
k plecím se trochu nahne,
koně ani nenapadne zastavit.
Bystré oko,hustý ohon,
letí na tryskový pohon,
tohle milé dobytče.
A hle strom tu překážka,
pro koně žádná zarážka,
mohutný strom on přeskočí
a jezdec na poslední chvíli
zoufale se chytá hřívy,
ubožák nemá dost síly,
v letu vidí podkovičky krásné,
pak mu, ale v hlavě zhasne.


PS:tato báseň pravda není, je jenom tak k pobavení!